sobota 22. prosince 2018

Recenze: Zaklínač I. - Poslední přání

Název: Zaklínač I. – Poslední přání
Originál: Ostatnie życzenie
Autor: Andrzej Sapkowski
Série: Zaklínač (1. díl, povídky)

Nakladatelství: Leonardo, 2011
Počet stran: 344
Žánr: Fantasy, povídky

Oficiální anotace: Zaklínač. Ošlehaný muž bez věku, jehož bílé vlasy nejsou znakem stáří, ale mutace, kterou musel podstoupit. Placený i dobrovolný likvidátor prapodivných tvorů: mantichor, trollů, vidlohonů, strig, amfisbain – pokud ovšem ohrožují lidský rod; v takovém případě zabíjí i bytost zvanou člověk. Prvotřídní, skvělý bojovník, který není neporazitelný ani nezranitelný – naopak, téměř z každého dobrodružství si odnáší další šrámy na těle i na duši. Nově přeložené geraltovské povídky ze Stříbrného meče, něco z Věčného ohně a Meče osudu + kompletní povídka Hlas rozumu, kde Geralt vysvětluje, jak to všechno začalo.

Zaklínač, huh? Podle ohlasů jedna z nejkvalitnějších fantasy, kterou kdy střední Evropa vyprodukovala. Poté, co na denní světlo vyšla hra, a rovnou tři díly, z čehož ten poslední je mokrým snem každého druhého gamera, není divu, že se o Zaklínači hodně mluvilo. A pořád mluví.

První díl fantasy cyklu o Geraltovi z Rivie jsem měla v hledáčku už roky. Ale abych se přiznala, všichni ti, kteří by za Sapkowského tvorbu dali ruku do ohně (a klidně i něco jiného), mě odrazovali od toho si ji opravdu přečíst. Co když se mi nebude líbit? Zjeví se před mým domem komando s loučemi a upálí mě jako čarodějnici? Budu navěky vyloučena z fantasy knižní komunity, a bude mi udělen ban na létání na drakovi?

Naštěstí (pro mě), kniha se mi líbila. Komando může počkat na druhý díl, upeču bábovku.


Nejdřív by bylo třeba zmínit, že první díl Zaklínače je kniha povídek s intermezzem, které se táhne celou knihou. A já nejsem zrovna urvaná z povídek. Moc mě nepřesvědčil ani poněkud pomalý začátek, kdy prostě nevíte, co se děje. Je ta či ona postava důležitá? Jaký to má všechno smysl? Kde je Geralt? To si mám jako všechno pamatovat pro „aha!“ efekt na stránce 250? Před přečtením bych určitě doporučila se se světem Zaklínače alespoň trochu seznámit. Wikia, hra, letsplay hry, fóra, Tumblr, Reddit… Ať rozumíte alespoň něčemu.

Když jsem se ale prokousala začátkem a poprvé se objevil Geralt, příběh se mi začínal zamlouvat. Ano, hlavně kvůli jeho postavě. I když se v povídkách vyskytuje spousta zajímavých lidí a nelidí, Geralt je jenom jeden a byl to taky on, kvůli kterému jsem četla dál i v místech, která mě úplně nebavila. Jako postava má hloubku, šířku i délku, dialogy s ním je zábavné číst a jistě vás šokuje, že (ve většině případů) disponuje mozkem, který neváhá použít. Navíc se sebou nechává jen tak vytírat podlahu – kolik knižních hrdinů to může říct? Nutno podotknout, lehké romantické lince ke konci knihy nevyhneme. Osobně se mi Geralt bez romantiky zamlouvá víc, ale kdo jsem, abych mu upírala životní štěstí.

Když už je řeč o štěstí a dobru, filosofie knihy mě mile překvapila. Nic není úplně dobré ani špatné. Morálně správná rozhodnutí často končí nevalnými následky a zloduchové dopadnou lépe než dobráci. Geralt musí činit nepříjemné volby, aby odvrátil ty daleko horší, a za dobré skutky je nakonec po zásluze potrestán (často). Nemá to jednoduché, nic není jednoduché, a často jsem se přistihla, že si události spojuji i s reálným světem – se skutečnými událostmi v historii nebo v mém vlastním životě. A stejně jako filosofie, skvěle bylo vylíčeno i prostředí – slovanská krajina se slovanskými folklórními příšerami.


Abych se vrátila k postavám, ty vedlejší Geraltovi dost ustupují, ale žádná není v příběhu zbytečně. Snad všechny měly barvitě vykreslenou vlastní povahu a pohnutky, daly se vnímat jako téměř hmatatelní lidé. Líbilo se mi, a to hodně, zastoupení silných žen, i interakce Geralta s nimi. Jediná, která mi opravdu nesedla, byla čarodějka Yennefer. Celá její postava jako by byla napsaná, aby mi lezla na nervy – svým chováním, nápady i rolí v knize.

A nějaká negativa? Pokud jste předtím měli v ruce spíše YA fantasy, budou vám květnatá slova, popisy míst, situací a boje, možná připadat zdlouhavé a nudné. Není to rychlé, je to dobré. Jazykově je knížka naprosto super. Ale občas jsem se přistihla, jak si přeju, aby už teda došlo na věc, nějaký zvrat. Ano Geralte, je super, že přesně vím, jak jsi tím mečem švihl v půlobratu, ale popojedem. Děj byl naprosto nepředvídatelný, zvraty zcela šokující, ale občas trvalo, než jsme se k tomu dostali. Můžeme mluvit o odměně nakonec. Součástí zdlouhavých popisů byly i místy prázdné dialogy. Na jednu stranu dodávaly příběhu na reálnosti (ne všechno, o čem se s někým bavíme, je důležité), na tu druhou by si je autor klidně mohl odpustit. Nic by se nestalo a děj by plynul rychleji.

Abych to zkrátila, Zaklínač vám jako knížka musí sednout. Nedá se k ničemu úplně přirovnat. Je to originální čtení, nad kterým si zapřemýšlíte, zasmějete se a občas budete mít chuť nějaké z postav dát lehce po tlamě. Ideální na temné zimní večery, kdy za okny duje vítr, sníh se snáší na krajinu a vy dumáte, jak se z té šlamastyky Geralt dostane tentokrát. Navíc je kniha doplněna o ilustrace, které děj doplní, i kdy většinou neodpovídaly mojí vlastní představě o postavách.

A jakmile se do vás Zaklínač zakousne, už nepustí. Já si, samozřejmě, budu muset rychle sehnat další díly. Přežiju i romantiku (možná). Už běžím, Geralte, už chvátám!

Hodnocení: 

Zajímavosti: Pokud byste vážně toužili po tom vidět Zaklínače i v seriálu, máte dvě možnosti. Počkat si na ten z produkce Netflix, kde se hlavní role ujal Henry Cavill (jo, fakt, bude ho hrát Superman – první fotky a teaser už jsou venku), nebo zatnout zuby a na Youtube zhlédnout polskou verzi z roku 2002. Dá se na to dívat. No…Ale jo, dá.


Žádné komentáře:

Okomentovat